Elina Garanča: Po Verdim přichází Wagner a je hotovo
17. 05 2010 | Je mladá. Na konci letošního léta jí bude čtyřiatřicet, ale už se o ní skoro všechno ví. Přitom je to vlastně teprve pár let, co se o ní začalo víc mluvit. To když v roce 2003 zpívala v Salcburku v Mozartově Titovi, za řízení Nikolause Harnoncourta. Pak už vše šlo velmi rychle, dveře všech významných operních domů se před ní začaly otevírat a lotyšská mezzosopranistka Elina Garanča získávala jeden úspěch za druhým. Letos zkraje roku přišel ten zatím největší. Ačkoli se předem našla řada pochybovačů, její Carmen v newyorské Metropolitní opeře znamenala další vítězství.
Je mladá. Na konci letošního léta jí bude čtyřiatřicet, ale už se o ní skoro všechno ví. Přitom je to vlastně teprve pár let, co se o ní začalo víc mluvit. To když v roce 2003 zpívala v Salcburku v Mozartově Titovi, za řízení Nikolause Harnoncourta. Pak už vše šlo velmi rychle, dveře všech významných operních domů se před ní začaly otevírat a lotyšská mezzosopranistka Elina Garanča získávala jeden úspěch za druhým. Letos zkraje roku přišel ten zatím největší. Ačkoli se předem našla řada pochybovačů, její Carmen v newyorské Metropolitní opeře znamenala další vítězství.
I diváci v Česku mají teď ve spojení s vaším jménem hlavně Carmen. Když jste měla v Praze před pár lety koncert, několik úryvků z Carmen jste zazpívala, ale měla jste tehdy ještě před jevištním debutem v této roli. Teď, po několika letech, bylo při přenosu z MET znát, jak hodně jste na své Carmen pracovala. Kdo ji s vámi studoval? A co vám příjde na této roli nejtěžší?
Velké a důležité role, jako v tomto případě Carmen, se vám postupem času vrývají hlouběji do těla i do mysli. Je přirozené, že s každou produkcí, ve které účinkujete, zdokonalujet charakter role, kterou ztvárňujete. To samé se stalo i mé Carmen. Musíte také vzít v úvahu, že zpívat árii koncertně a hrát na jevišti v kostýmu, se sborem a s partnerem, jsou dvě velmi odlišné věci. Účinek na publikum v druhém případě je daleko intenzivnější. Ale měla jsem skvělé režiséry: Byli to Francesca Zambello (v Londýně) nebo Richard Eyre (v Metroplitní opeře), kteří se mnou na roli pracovali, a tak jsem ji v sobě upevňovala víc a víc. Carmen podle mne není nijak zvlášť obtížná role, jenom to chce být odvážný a nestydět se vyhrnout sukni nebo ukázat nohy...
Měla jste pro svou Carmen nějaký vzor? Která z dosavadních interpretek Carmen se vám osobně nejvíc líbí?
No, slyšela a viděla jsem tolik nahrávek – Migenes, Baltsa, Horne, Bumbry, Borodina – všechno fantastické Carmen. Každá ale Carmen ztvárňovala jinak. Takže klíčové je nalézt svou vlastní Carmen a nesnažit se kopírovat jedna druhou.
Co nového připravujete?
Připravuji pár nových belcantových rolí – vrátím se zpět k Jane Seymourové z Donizettiho Anny Boleny, potom mám Favoritku a Alžbětu z Marie Stuartovny. Taky pracuju na nových CD nahrávkách – bude to Donna Elvira z Mozartova Dona Giovanniho a La navarraise od Masseneta.
Jak předpokládáte, že se váš hlas bude dál vyvíjet? Myslíte, že si jednou zazpíváte třeba Wagnera, dejme tomu takovou Ortrudu?
Možná jednou ano, ale zatím se stále považuji za mladou zpěvačku a na Wagnera mám ještě přeci jenom chvilku čas. Ale sním o tom, že jednou budu zpívat Amneris ve Verdiho Aidě. To je můj sen. Dostala jsem už pár nabídek na verdiovský repertoár, ale chci ještě počkat, protože po Verdim přichází Wagner a je hotovo…:-)
Jak vůbec pečujete o svůj hlas a o životosprávu?
Největší medicínou pro zdravý hlas je být zticha. Běžně se snažím mluvit jen velmi málo. Jeden z mých kolegů tenoristů jednou řekl mému manželovi – „ Musíte být štastný muž, když vaše žena mluví tak málo…“ Musíte si představit, že moje profesní sezona čítá kolem šedesáti představení, studiová nahrávání, propagaci nahrávek, rozhovory pro propagaci premiér a nových nastudování, televizní a rozhlasová vystoupení. Potřebuji alespoň jeden nebo jeden a půl měsíce v roce, kdy můžu zapomenout na to, že jsem zpěvačka… Pak si dělám co chci – setkávám se s přáteli a společně se bavíme o všem, co nás napadne, chodím do jazzových barů, na koridu, ráda se potápím a jezdím na vodních lyžích... Taky piju ledové nápoje a jím zmrzlinu a zapomenu, že jsem zpěvák.
Jste neustále na cestách a také pod „kontrolou“ novinářů. Jak hodně vám to překáží ve vašem osobním životě? Asi na něj nemáte příliš času, že?
Otravné – to je to pravé slovo! :-) No, dá se na to zvyknout, ale já jsem v porovnání s ostatními kolegy, kteří jsou pronásledovaní NEUSTÁLE, na tom ještě dobře. Vím, že mám profesi, která je veřejná, na očích a lidé občas touží znát detaily ze soukromého života umělce spíš, než jeho výkon. Ale já svoje aktivity podřizuji tomuto údělu a organizuji je podle toho. Nesetkávám se s novináři, když mám týden před premiérou, vybírám si, pro které noviny a časopisy budu poskytovat rozhovory. Zní to arogantně, ale není prostě možné vyhovět každému.
Jste velmi populární. Nevadí vám dotěrnost bulvárních médií?
Snažím se je ignorovat, jak nejvíc můžu. Samozřejmě, že čtu bulvární časopisy. Je to nejlepší relaxace při cestách letadlem. Ale jsem docela ráda, když v nich nenacházím svoje fotky…
Co přesně budete zpívat na chystaném srpnovém koncertu v Praze?
Bude to trochu pocta cikánské hudbě a jižanskému temperamentu… Půjde o výběr z mého nového CD, které vydává Deutsche Grammophon a půjde do prodeje v září. Chci lidem ukázat, že barva očí a vlasů nerozhoduje o tom, jestli máte žár v duši a temperament. Chci publiku ukázat, že i lidem ze severu putuje v žilách horká krev.
