Na přelomu roku se děje jedna zvláštní věc:
na chvíli ztichne hluk, člověk se nadechne… a začne si skládat v hlavě, co chce dál.

Někdo si dá předsevzetí „zhubnu“.
Někdo „budu víc s rodinou“.
Někdo „změním práci“ nebo „přestanu odkládat věci“.

A pak je tu jeden typ předsevzetí, který má trochu jinou sílu:
takové, které nezmění jen tebe – ale i kus světa kolem.

Protože upřímně… někdy máme pocit, že svět se zbláznil.
Že se všechno jen komentuje, sdílí, přehlíží — a člověk z toho cítí únavu, bezmoc, přetlak.

A právě proto může být osvobozující udělat jednu tichou, pevnou věc:

Letos si dáme jednoduché společné předsevzetí:
Pomůžeme Lisrecu vyrůst.

Ne proto, že je to trendy.
Ne proto, že je to “eko povinnost”.
Ale protože je to konkrétní. Měřitelné. A reálně dosažitelné, když nás bude víc.

Co znamená „pomůžeme Lisrecu vyrůst“?

Neznamená to, že každý musí udělat velké gesto.

Znamená to, že každý udělá svůj díl.
Tak, jak to umí. Tak, jak může. Tak, aby to bylo dlouhodobě udržitelné.

A hlavně: že v tom nebudeš sám/sama.

Lisrec neporoste díky jednomu hrdinovi.
Lisrec poroste díky stovkám malých kroků, které se sčítají.

Jedno sdílení. Jeden kontakt. Jedna hodina času. Jedno rozhodnutí „jdu do toho“.
A najednou se z toho stává něco, co má váhu. Co roste. Co drží.

A to je vlastně dost osvobozující.        www.Lisrec.com