Antropologie jídla není žádný výlet s kuchařem kolem světa
Antropologie jídla je novým pojmem v ČR a Eva Ferrarová, hostka červencového networkingového oběda organizace Business & Professional Women CR, jako první v ČR přednáší toto téma na Filozofické fakultě na Karlově univerzitě.
Síťovací setkání během dvouhodinového seznamovacího oběda proběhlo v elegantních secesních prostorách prvního patra hotelu Palace v Panské ulici a kromě dalších podnikavých žen byla hlavní hostkou právě doktorka Eva Ferrarová s tématem antropologie stravy. Další termíny obědů jsou 22.8. a 19.9.2019. Více informací https://bpwcr.cz/#pozvanky.
Abychom správně pochopili, čím se zabývá antropologie jídla – není to žádný výlet s kuchařem kolem světa. Je to spojení kultury jídla v různých dějinných epochách s geografickými zákonitostmi, jaké stravě je lidské tělo přizpůsobeno a je to součást kulturních hodnot života jako takového. V zajímavém vyprávění jsme se dozvěděly o vývoji jídla ještě z neolitu. A pozor, jestli si někdo myslí, že vegetariánství je nedávným jevem, tak se mýlí. Vegetariány byli už naši dávní předkové, Římané a Řekové, kteří nezatěžovali svůj břich nestravitelným těžkým jídlem, ale pěkné podnebí jim dopřávalo k potravě olivový olej, chleba a víno. Nepřejídali se, a proto mohli dát světu filozofii, umění a demokracii. I ztráta demokracie měla vliv na stravu, jak jsme se o tom přesvědčili i my ještě v nedávné době.
Středověk svými zámořskými objevy přinesl obohacení jídla o vzácné koření, které se mohl dovolit jen zámožný šlechtic a ukazoval tím jeho ekonomické postavení. Také se tehdy hodně solilo, aby se potraviny, hlavně maso nezkazilo, a proto se sůl platila zlatem. Ale v hravém baroku se navíc prý to maso, považte, zase cukrovalo! No a kdo si mohl dovolit cukr, zase jen bohatý člověk. Kulturně vstoupilo jídlo v našich luzích a hájích do místních pohádek a písní. Vliv náboženství též silně určoval stravování. Kdysi ani ryba nebyla postním jídlem.
Ovšem dříve Češi také nebyli typičtí svým „vepřo, knedlo, zelo", to přineslo až setrvání v rakousko-uherské monarchii. Dobromila Rettigová jistě prezentovala českou kuchyni, ale i čeští vlastenci si ohřáli svoji polívčičku a povznesli jídlo i na politickou obrozeneckou úroveň.
Po válkách ve dvacátém století, po dlouholetých strádáních a hladu, kdy bylo úkolem nasytit obyvatelstvo, si jižní státy, jako Itálie, udržely své regionální speciality. Kdežto u nás bohužel vlivem centrálního řízení v dobách socialismu byl následek takový, že se regionální speciality vytratily a začaly se vracet až v nedávné době.
V dnešní uspěchané době i rychleji odbudeme jídlo, střídáme různé svačinky, rychlá zakousnutí, nezdravé fastfoody. Zvláště dnešní děti, které nikdy neviděly a ani je nenapadne, jak se pěstuje třeba čočka, když ji náhodou rozpoznají před sebou na talíři, se neučí k dobrému vztahu k jídlu a jeho kultuře.
Závěrem přišla na přetřes i dvojitá kvalita potravin, kde se protagonistka vyprávění Eva kloní k názoru, že by tuto problematiku měl řešit stát, aby měl zájem mít zdravé občany. Ocenila naději, že se už zase lidé navracejí k původní kvalitní stravě.
Vyprávění bylo skutečně nevšedně zajímavé, tím spíš, že dnešní nasycená společnost bere jídlo za samozřejmost. Na jedné straně se jím plýtvá, ale zároveň je načase vymýšlet jak nasytit lidi v budoucnu, kdy bude při změnách klimatu chybět voda a bude potřeba hledat jiné alternativní typy potravin, byť pro naše chutě zatím nezvyklé a třeba až moc exotické.
Jiřina Castorena Sanchez
